RETRO
Neuškodí krátký náhled do historie našeho sportu. V dnešní době dostatku badmintonových míčů,nepřeberného množství raket a výpletů si málokdo umí představit s čím jsme hráli začátkem sedmdesátých let minulého století.
RAKETY
To už zvolna končila éra celodřevěných raket – ano celý rám byl ze dřeva – a objevily se první rakety kde grip a hlavu propojovala kovová tyčka. To se poprvé objevilo i jakési pouzdro, které krylo hlavu rakety a za nějaký čas i raketu celou. Až za delší dobu se objevil
první „bag“ – spíše velká taška, do které se daly kromě rakety i boty a další badmintonové propriety včetně tuby míčků. Celokovové rakety si ještě někteří z nás vybavují. Byly to legendární Lastočky, které se musely pašovat! Z Ruska. Kdo s ní zacházel nešetrně, vytvaroval si z hlavy rakety pěkné patvary – nic se nedělo, bouchnul do ní z druhé strany, upravil ovál a hrálo se dál. Problém byl, když prasklo „téčko“ ta část spojující hlavu a tyčku rakety. To se musel najít hodně šikovný soustružník, který dokázal vykouzlit přesně padnoucí náhradní díl. Ten pak putoval z jedné rozbité rakety na druhou. Ještě větší problém byl, když praskl rám rakety. Opravu zvládl jen málokdo – svařovalo se v ochranné atmosféře, jinak tenký kov hlavy rakety shořel jako papír. Bylo pár specialistů, kteří rámy raket spravovali, ti ještě vkládali do rámu rakety jakousi dlahu z různých materiálů. A hrálo se dál, ač raketa nebyla vyvážená, hlava nepružila, byla těžká – nebylo jiného zbytí. Specialisti na opravy raket uměli vyměnit i celý grip – a to musel být ještě větší machr na vysoustružení těla gripu. To muselo být přesně v ose s převrtanou drenáží pro upevnění tyčky rakety – stačila jen nevelká úchylka v uchycení a bylo po hraní. Snazší oprava byla, když se raketa jen v gripu či „téčku“ protáčet. Stačila jen trocha lepidla – ale i to byla celá věda – ne každé lepidlo fungovalo na spojení dřevo a kov. Postupně bylo možno propašovat rakety za západu Evropy a to už začala éra nám dnes už dobře známých raket. Někdo už možná pamatuje populární Carltonky, které se velmi omezeném množství distribuovaly prostřednictvím badmintonového svazu. To je dnes v době různých SOTX, Victor, Yonex a dalších typů raket už jenom úsměvná vzpomínka.
MÍČKY
A co teprve míčky. Když už byla k dispozici raketa, tak jsme si kolikrát stejně nezahráli. Nebyly míče, často ani ty distribuované svazem. Občas se v obchodě objevily míče pro badminton „venku“ měly těžkou gumovou červenou hlavu a košíček z tvrdého plastu. Nejen že lítaly jako střely, ale ničily výplety a klouby a stejně se s nimi nedalo hrát. O něco lepší byly německé legendární Schwalbe, které se dlouho držely na trhu a odehrály se s nimi mnohé turnaje. Schwalbe byly celoplastové a hlavičku měly potaženou jemnou gumou, která byla přišitá při okraji – to se už s nimi dalo opravdu hrát, i když výpletům moc neprospívaly. Jenomže jich bylo jako šafránu, muselo se s nimi šetřit. A tak na trénink jsme museli vzít za vděk míčky domácích výrobců. Ti v rámci šetření nepotahovali hlavu míčku gumou a míč tak po výpletu nevyzpytatelně klouzal. Řešilo se to dvojím způsobem – na hlavičku míče se křížem nalepily proužky náplasti a kontakt s výpletem byl přece jen stabilnější. Náročnější způsob úpravy byl ten, že do hlavičky míče se vyvrtalo několik dírek – míč pak měl lepší letové vlastnosti. Celá věda tenkrát byla kolik dírek a jak je umístit. To už ale zvolna přicházelo období péřových míčů tak jak je známe v současnosti. Samozřejmě to zpočátku byly míče všelijaké – až pochybné kvality. Na náš trh se zjevně dostávaly hodně často balony nalezené v odpadu výrobce. S míči jsme se naučili zacházet hodně šetrně. Když se poškodila dvě či tři perka, míč se opatrně uložil a dal se k opravě. Z víc rozbitých míčů odpreparovala zdravá peříčka – rozdělila se na pravá a levá / všimli jste si že některá jsou lehce ohnutá doleva, jiná doprava? Po odstraněných pérkách zbyla v míčku dírka v korku i v „šití“, vybralo se přiměřené pérko z bohatých zásob, kterých jsme měli plné krabice, správně natočilo
/jedno špatně natočené pérko zhatilo celou práci a míček lítal za roh/ a vlepilo na uvolněné místo. Na turnaj to míče skutečně nebyly, ale trénovat se s nimi dalo – kolikrát vydržely i pět výměn. Ostatně to i dneska se občas podaří koupit balony, které toho moc nevydrží.
VÝPLETY
Další zajímavou kapitolou jsou výplety raket. Ty se vůbec sháněly velmi obtížně. Dlouho se k opravě prasklého výpletu používaly zbytky výpletu z rozbitých raket. Každá taková raketa se kompletně využila na „náhradní díly“ – výplet zvlášť, tyčka zvlášť, taky grip se hodil a co teprve „průchodky“ – takové ty mrňavé plastové dílečky, které chrání výplet při průchodu rámem, aby se nepřeřízl. Z odstraněného výpletu se vystřihly ty nejméně poškozené části, kterými se pak nahrazovaly kusy přetrženého výpletu. Všechno pěkně ručně – výplet se napínal pevným – častěji gumovým válečkem – pěkně odhadem od oka – aby to drnčelo. Zpočátku se výplet snadno dal protáhnout vedlejším průchodem v rámu – byly dostatečně velké pro dvě struny výpletu. Jak se vylepšovaly rakety postupně se průchody v rámu zmenšovaly a bylo čím dál obtížnější do jednoho průchodu vtěsnat dva navzájem se křížící výplety – ten svislý s vodorovným. Taky proto v prvním“setu“ na výplety byl kromě nezbytných kleští na uchycení nataženého výpletu, kleštiček na přestřižení výpletu či válečku ke „šponování“ i ostrý bodec, kterým se mohl opatrně v průchodce udělat trochu větší otvor – výplet v něm již umístěný přece jen trochu povolil. Kdo nebyl opatrný, výplet bodcem přetrhl a mohl plést znova. Když už bylo oprav výpletu mnoho, nebylo kam uchytit uzlík vyměněných strun, musela se přeplétat větší plocha. Netřeba připomínat, že takto opravená raketa rychle ztratila na kvalitě tvrdosti výpletu, po každé opravě měla výplet jinou kvalitu což mělo neblahý vliv na hru. A to už nemluvím o kvalitě výpletů. Ty již použité nestály za nic. O moc lepší nebyly ani ty tenkrát kupované v obchodě. Když už se sehnaly, tak spíše měly kvalitu drátu / často se v křížení přeřízly/. Občas jsme zkoušeli i rybářské vlasce. Až koncem osmdesátých let se daly přivézt ze západu kvalitní výplety v balení po 10 metrech. Ještě daleko byla doba velmi pestré palety výpletů různých značek, kvality i síly v baleních po 200 metrech.
Když došlo na nejhorší, musela se přeplétat celá raketa. Zatím co drobná oprava výměna dvou až čtyř strun se stihla udělat během turnaje i několikrát, přepletení celé rakety byla práce na celý večer. Všechno pěkně v ruce, tah jednotlivých strun pěkně od oka, opatrně aby se křehká hlava rakety nedeformovala. To už i k nám se dostala informace o výpletových strojích, na kterých je možné nastavit přesně tah jednotlivých strun. Jenže byl problém je sehnat. Stroje na vyplétání badmintonových raket to byla vzácnost, takže se muselo vzít zavděk strojem na vyplétání raket tenisových. Ty ale měly stupnici napnutí kalibrovanou na tenisovou raketu kolem 25 kilogramů, našich 10 až 12 kilo se muselo vyhledávat pomocí mincíře. Navíc uchycení badmintonové a tenisové rakety před pletením je zcela odlišné. Opatrně to šlo, ale stále bylo veliké riziko, že nevhodné uchycení rakety povede k prasknutí hlavy během vyplétání – což se bohužel několikrát i stalo – pravda u raket již hodně „jetých“. Od začátku nového tisíciletí, mám už k dispozici kvalitní stroj na vyplétání badmintonových raket – pravda na ruční pohon.Ten motorový je mimo naše potřeby i finanční možnosti.
Ten „starý“ na tenisové rakety – stále ještě funkční a jistě kvalitní a užitečný k výpletům tenisových raket odpočívá a trochu překáží ve sklepě. Nevíte o někom, komu by ještě přinesl užitek? Za nevelkou úplatu ho rád přenechám.
MUDr. V. Koudelka